Dívám se, dívám…

Ale kdo by se díval nazpátek? Připadám si jako pomyslný strážce plamene, s cizí ženou v cizím pokoji – mohlo by tu být i líp, ale je jakýmsi způsobem neodolatelná. Snad ta její levandulová vůně způsobuje, že se cítím jako pán hor. Utloukáme čas v penziónu Svět, na zdi visí hlava kance, venku houká sněžná sova… Jen tys nic neslyšela, přestože nemůžeš usnout. V hlavě mám trochu kolotoč, cítím se, jako když se parník potápí, kapela hraje svoje Denim blue. Na nočním stolku rozeznávám knihu – ano, je to Kurt Vonnegut.

Později, na hotelu v Olomouci, jako šaškové počmárání si užíváme stáří. Jsi vidoucí, ale neviděná, je to tvoje vlastní individualita. A potom – kocour se schoulil na tvůj klín, všude kolem buřty, pivo a nenávist. Poněkud zvláštní Den díkůvzdání.

Je to tady: první noc v novém bytě, na ulici Pod plynárnou. V rukou držím Tvůj poslední dopis, místo adresáta jen „Fešák Hubert“. Začíná tak skromně: „Píšu Vám pane v rozpacích…

Otevřete okno, aby duše mohla ven. Teprve potom bude mi lehká zem…“.

Životní příběh Petra Hapky, ve (snad) srozumitelnější podobě, si přijďte poslechnout v úterý 20. května 2014. Těším se na vás od 17 hodin v hudebním oddělení Městské knihovny Blansko.