V pátek 11. srpna 2017 v 18.00 hodin proběhne v Městské knihovně Blansko vernisáž výstavy „Umělecká vazba knih“ pana Jana Perůtky. V souvislosti s touto zajímavou a ojedinělou výstavou si dovolujeme uveřejnit rozhovor, který pan Perůtka poskytl našim kolegům v Městské knihovně Loket v rámci stejné výstavy.
Věříme, že po přečtení tohoto zajímavého rozhovoru se budete chtít k nám přijít podívat. Výstava bude k vidění do 1. 9. 2017 v provozní době knihovny.
Jste srdečně zváni!
1. Co Vás přimělo stát se uměleckým knihařem?
Původní plány byly zcela jiné. Již během studia na Střední umělecko-průmyslové škole jsem se věnoval víceru oborům, nejdříve to bylo v Uherském Hradišti kamenosochařství, později v Brně užitá malba. V té době jsem se navíc věnoval též grafice, písmu, fotografování nebo i experimentování s papírovinou a prvními pokusy o výrobu ručních papírů. Mé zájmy byly hodně roztříštěné, nic jsem nedělal naplno a každou chvíli mne lákalo něco nového. Hodně jsem studoval i odbornou literaturu a dost často si zapisoval nové technologické poznatky (které by se mi v budoucnu mohly hodit) do malého obyčejného zápisníku, koupeného v papírnictví. Ke konci studia převládal můj zájem o studijní obor malba a vše vyvrcholilo maturitní prací, kdy mým úkolem byla realizace velkoformátové barevné kompozice do jedné mateřské školky. Práce s formátem 600 x 180 cm mne zcela pohltila, bylo to pro mne něco úplně nového a já dospěl k rozhodnutí, že se malbě, hlavně té velkoformátové chci věnovat i v budoucnu. Mým snem bylo dostat se na Vysokou umělecko-průmyslovou školu do Prahy a pokračovat ve studiu na oboru užitá malba. Po maturitě mi první pokus nevyšel, takže jsem se připravoval na další talentové zkoušky. V té době u mne někdo uviděl můj zápisník s poznámkami z odborné literatury a pronesl něco v tom smyslu, že: „…ty takový umělec a zapisuješ si to do té plastové ohavnosti? Svaž si to aspoň do kůže…“ Ta myšlenka, mít koženou knížečku mne již neopustila a jeden z mých středoškolských profesorů mi poradil, abych navštívil pana profesora Jindřicha Svobodu, který kdysi na brněnské SUPŠ působil.
2. Na začátku Vaší umělecké dráhy Vás hodně ovlivnil právě umělecký knihař Jindřich Svoboda. Jaké byly Vaše první krůčky?
Když vzpomínám na mou první návštěvu na Petrově, kde měl Jindřich Svoboda svůj ateliér, vkročil jsem do zcela nového magického světa. Vůbec jsem netušil, co vše je možné s knižní vazbou provádět, pan profesor mi ukazoval své mistrovské vazby a já se zatajeným dechem vše pečlivě prohlížel a žasl. Sotva jsem jednu knihu odložil, podával mi zcela jinou, daleko krásnější a zajímavější. Dokonce jsem se je bál vzít i do rukou. Neustále jsem prožíval nová a nová překvapení a stále zřetelněji si všímal, jak bohaté tvůrčí možnosti zde lze uplatnit. Najednou jsem si uvědomil, že právě knižní vazba je TO, co mi pomůže mé roztříštěné zájmy sjednotit. Pan profesor, když viděl můj zájem, tak mi nabídl, že je ochoten se mi věnovat a postupně mne zasvětit do tajů umělecké knižní vazby.
Začátky byly nelehké, já chtěl ihned vše umět na stejné úrovni jako pan profesor. S odstupem času se mi mé začátky zdají neuvěřitelné, neboť první, na čem jsem se učil, byla polokožená vazba – vázal jsem pro sebe blok s čistými listy, abych si měl kam zapisovat poznámky z odborné literatury. Samozřejmě, s koženým hřbetem mi pomohl, protože na poprvé bych to určitě nezvládl, ale jiných příležitostí mi připravil nejednu horkou chvilku. Tak tomu bylo např. při ručně šitém kapitálku. Do stolního lisu upevnil svou rozpracovanou vazbu a na spodní hlavici mi předvedl, jak se ručně šije kapitálek. Nejdříve pomalu, abych stihl sledovat postup, potom postup zrychlil a vše mi důkladně vysvětlil. Potom obrátil knižní blok a dal mi za úkol, abych za něj ušil kapitálek na horní hlavici a navíc zdůraznil, že ten musí být naprosto perfektní. To mne dosti vyvedlo z míry, rázem jsem zapomněl na vše, co mi bylo před pár minutami vysvětleno, jen jsem stál nad zadaným úkolem a bezradně zíral na své neschopné ruce, cokoliv začít. Nakonec jsem cosi podobné kapitálku z bavlnek ušil a pan profesor se ne zeptal, zda bych byl jako zákazník s něčím takovým spokojen. Mé pracně ušité „dílko“ utrhl a chtěl, abych šil znovu. Ale na to já už neměl odvahu a pokračoval v šití kapitálků jen na svých nedokončených vazbách. Mohu prohlásit, že když jsem se k obdobnému úkonu dostal později, vždy se mi už dílo dařilo a problémy jsem neměl . Podobných historek bylo mnohem více.
3. Vaše knihy (respektive jejich pouzdra) leckdy připomínají až sochařská díla (viz např. Bornův život zvířat nebo Kniha mexických pokladů). Co vás vede k tomu, dát knihám tuto formu?
Během mých dobrodružných pobytů na Petrově mne pan profesor kromě řemeslných postupů zasvěcoval i do dalších oblastí umělecké knižní vazby. Ukazoval mi katalogy z nejrůznějších výstav, dával mi příklady jak se to či ono má nebo nemá dělat a rozšiřoval mi obzory i mnohém dalším. Jednou se zmínil o svém kamarádovi Jiřím Hadlačovi a vykládal mi, jaké úžasné knižní objekty tento brněnský výtvarník vytváří. Jméno Jiří Hadlač mi v té době bylo dobře známé díky mému tátovi, který v té době působil na brněnské Pedagogické fakultě a byli to vlastně kolegové. Tatínek mi u pana Hadlače domluvil návštěvu a já měl možnost vidět jeho ateliér. Osobnost Jiřího Hadlače mne velmi oslovila a inspirovala, neboť jsem si všiml, že tento pán má ve své tvorbě velmi široké spektrum, čemu všemu se věnoval. Kromě obrazů, kreseb, grafiky tvořil sochy, ale i menší kusy nábytku ve formě objektů a bytových doplňků. Co se týká knižních vazeb, pan Hadlač ve svých počátcích vzal např. svého oblíbeného Franze Kafku a na desky u běžné knihy zakoupené v knihkupectví aplikoval kůži a nejrůznější doplňky. Teprve později svou práci konzultoval s Jindřichem Svobodou, který pana Hadlače řekl bych formou „rychlokurzu“ usměrnil a od té doby nastal v jeho tvorbě obrat. Kromě jiného pan Hadlač měl velice zvláštní styl písma, vlastnoručně opisoval – kaligrafoval texty Kafky, Poa a jiných autorů na předem tónovaný ruční papír, do textů zasahoval kresbou, vše pak vázal a ve finále adjustoval do velice originálních vazeb. Na ty pak vytvářel dřevěná pouzdra ve formě soch. Někdy dokonce nejdřív vznikla socha z nalezeného kusu dřeva, ta byla později rozříznuta a do dodatečně vydlabané dutiny za nějaký čas byla vložena kožená knižní vazba.
Mne toto vše fascinovalo a inspirovalo a jak jsem se zmínil výše, původně jsem studoval sochařinu. Bylo to velice těžké se odpoutat od osobnosti Jiřího Hadlače, abych ho např. nekopíroval, ale šel vlastní cestou. Kniha mexických pokladů byl první počin a samotná kniha je tvořena listy z mnou vytvořených ručních papírů. A i zde jsem se snažil jít svou cestou a odpoutat se kupř. od brněnského Jiřího Hynka Kocmana, který se též zabývá tvorbou knižních objektů a navíc tvorbou ručních papírů. Oba tito pánové měli na mou osobnost vliv, jistým způsobem mne inspirovali ale má tvorba je ve výsledku pouze má. Bornův život zvířat je něco jiného, tam se jedná o spolupráci výtvarníka a knihaře. V tomto případě pan Adolf Born vytvořil výtvarný návrh, který jsem já v druhé fázi realizoval.
4. Jaké materiály při tvorbě umělecké knižní vazby používáte?
Jako každý umělecký knihař, nejčastěji jsou to kůže všech možných druhů – koziny, skopovice, vepřovice, teletiny, hověziny, ale kůň, jelen a další. Zde uvedu, že aspoň v mém případě osobně tyto materiály považuji za polotovary. V další fázi dodatečně povrch barevně tónuji lihovými mořidly nebo patinuji olejovými barvami. Díky tomu získává má práce ve výsledku ještě originálnější charakter. Na nejrůznější aplikace a zdobné prvky rád pracuji s hadími, ještěřími i rybími kůžemi, není problém sehnat pštrosa, rejnoka… možnosti jsou v dnešní době neomezené, a pokud je cena za materiál přijatelná, rád experimentuji s novými, ještě nevyzkoušenými materiály.
Dále s oblibou sáhnu i po netradičních knihařských materiálech, jako např. barevné sklo, nalezené zajímavé kameny a oblázky, tropická dřeva, ulity plžů, mořský korál, prostě vše, co k danému titulu lze použít, pokud vybraný materiál má nějakou souvislost s titulem, na který jej hodlám použít. Sem tam jsem nechal vyrábět doplňky ze zlata a polodrahokamů.
5. Jako jeden z mála knihařů u nás (možná i ve světě) se živíte pouze uměleckou knižní vazbou. Jak jste k tomu dospěl?
Byl to běh na opravdu dlouhou trať. Když jsem se na jaře roku 1989 vrátil z vojny a přestěhoval se zpět do Zlína, odkud pocházím, začal jsem pracovat ve zlínských Filmových ateliérech. Současně jsem též kupoval z pozůstalosti knihařskou dílnu a plnil si svůj velký sen. Byla to skvělá doba, já navíc získal velmi zajímavou práci v animovaném filmu, nejdřív jako malíř pozadí a loutkář, později jsem se dostal i k animaci. Tato práce byla úplně odlišná od knihařiny, přes den jsem se věnoval této profesi, odpoledne a po večerech, odpočatý od knihařiny jsem pokračoval na vazbách. Byl jsem opravdu spokojen a nehodlal na tom nic měnit. Knihařinu jsem vykonával na ŽL jako vedlejší činnost a ze začátku to byl spíš krásný koníček. Byl jsem rád, že jsem si vydělal na materiál a občas něco málo na vylepšení domácího rozpočtu.
Jenže za pár let se situace na Filmových ateliérech hodně změnila a velká část původního kolektivu byla nucena odejít. Mne to neminulo a prakticky ze dne na den jsem přišel o práci. Štěstí bylo, že jsem tenkrát obdržel poměrně vysoké odstupné a nezbylo mi nic jiného, než se živit sám. Má klientela v té době ani neexistovala, pracoval jsem jen pro mé okolí a pár kamarádů. Uvažoval jsem tenkrát, že mi asi nezbyde nic jiného, než si otevřít běžné knihařství a doufat, že se do budoucna vypracuji a budu postupně dělat jen tu „lepší“ práci. Aktivně jsem se snažil hledat nebytovou prostoru, kam bych svou dílnu mohl přestěhovat, ale vše volné bylo nad mé finanční možnosti. Takže dílna zůstala v mém bytě na sídlišti a já se postupně dostal do podvědomí mých prvních zákazníků. Soustředil jsem se i na výstavy u nás i v zahraničí a specializoval jsem se od prvopočátku pouze na vazbu bibliofilských tisků. Obyčejnou práci jako např. diplomky, sbírky zákonů a vazby časopisů jsem vždy odmítal a nikdy nedělal, i když jsem měl období horší a práce, o kterou jsem stál, prostě nebyla.
Později jsem sedm let učil knihařinu na jedné ze škol v Uherském Hradišti, takže tyto skutečnosti mi opět umožnily věnovat se pouze tvůrčí a umělecké práci. To, že se mi podařilo dostat se až tam, kde nyní jsem, to bylo hlavně díky tomu, že jsem svou práci dělal a i dělám na nejvyšší možné úrovni a nikdy jsem se nesnažil řemeslo na čemkoliv šidit.
Důležitou věcí je, že mám za sebou školu uměleckého směru, ve které jsem se naučil spoustu věcí, díky kterým mám obrovskou výhodu nad těmi knihaři, kteří jsou např. pouze vyučeni v oboru. Je zde další plus v tom, že pokud se specializuji výhradně na práci s kůží, kterou vykonávám dennodenně, tak daleko rychleji a dokonaleji dostávám „do ruky“ určité řemeslné úkony (mám za sebou za 30 let práce přes 400 vazeb) než lidé, kteří se věnují běžným knihařským pracím a ke kožené vazbě se dostanou jen příležitostně. A také mne to stálo i to, že jsem své práci podřídil úplně vše, včetně partnerských vztahů, na které jsem dosud neměl příliš velké štěstí.
6. Co byste doporučil mladému člověku, který by se chtěl dnes dát na dráhu uměleckého knihaře?
Abych řekl pravdu, po tom všem, čím jsem si prošel, nedovedu si představit, jak by mé začátky probíhaly např. v dnešní nelehké době. Já měl tu výhodu, že jsem začínal ještě před rokem 1990 a postupně se stihl aklimatizovat na nejrůznější změny, které přicházely. Navíc, v době, kdy jsem začínal já, byla dle mého daleko větší šance se učit od osobností, které nyní nežijí. Dnes je oproti minulým dobám výhoda, že lze navštěvovat nejrůznější kurzy a dílny u nás i v zahraničí, což v době, kdy jsem začínal já, nebylo. Nevýhoda je, že za tyto aktivity se platí i poměrně vysoké částky. A mám pocit, že organizátorům mnohdy jde především o zisk a příliš se nezajímají, jakých výsledků zájemci dosahují. Jsou určitě výjimky, ale toto mladý člověk nedokáže svým pohledem posoudit. Otázka je též ta, čemu všemu se potencionální zájemce chce věnovat, neboť pořízení knihařské dílny je nemalá investice a jsou zde i prostorové nároky. Obávám se, že tato otázka je příliš složitá a zde není dostatečný prostor rozebrat každý detail.
7. Věnujete se také restaurátorství knih. Co vás více naplňuje, vlastní tvorba nebo záchrana poničených pokladů? Lze to vůbec srovnávat?
K restaurování jsem se dostal poměrně kuriózní náhodou. Když jsem byl poprvé na volné noze a měl nouzi o práci, snažil se mi jeden kamarád pomáhat. Byl to syn českých emigrantů, který se narodil v zahraničí, a po roce 1990 se vrátili všichni do Zlína. Na rozdíl ode mne uměl jazyky, a tudíž se mi nabídl, že se mi pokusí sehnat nějakou práci. Už si přesně nevzpomínám, ale měli jsme menší debatu a já se mu snažil vysvětlit, jak a kde se má zajímat o práci, obeznamoval jsem ho s odbornými výrazy apod. On asi nějakým nedopatřením některé věci pochopil jinak a jednoho dne mi na stůl položil celokoženou vazbu z konce 18. století, kterou přivezl z jednoho vídeňského antikvariátu s tím, že to mám dát do náležitého stavu. Já mu marně vysvětloval, že nejsem restaurátor a že by měl knihu vrátit. On protestoval, že té práce je tam více a že bych měl „skočit do vody“ a plavat.
Navštívil jsem v Praze knihaře a restaurátora pana Tomáše Vyskočila, kterého jsem požádal o radu. Byl to tehdy pro mne opravdu těžký den, pan Vyskočil mi vše velice ostře rozmlouval, ve všem mne zrazoval a kladl mi na srdce, ať se věnuji tomu, co dělám v oblasti umělecké knižní vazby. Měl samozřejmě pravdu, ale já si všiml, že při svém zamítavém stanovisku mi vlastně odpověděl na všechny mé otázky. Postupně uváděl, to a to nemůžete dělat, protože neznáte toto a toto a nemáte tyto a tyto zkušenosti. Tehdy jsem na tom byl psychicky dost zle, z jedné strany snaha se uživit, naučit se něco nového… z druhé strany rozmlouvání a odrazování od pana Vyskočila… a já někde uprostřed.
Chodil jsem tehdy bez cíle po Praze a o všem přemýšlel. Šel jsem si spravit náladu do antikvariátu, který jsem náhodou míjel a jen ze zvědavosti nahlédl, zda tam neobjevím nějakou zajímavou bibliofilii. Po chvíli mne upoutal regál se starými tisky, tak jsem si jich několik prohlédl a srovnával v duchu, co by se s nimi dalo dělat. Pak jsem tam objevil drobnou knížku, která byla hodně podobná té mé, byla přibližně stejně stará, měla téměř obdobné defekty na deskách a nebyla moc drahá. Tak jsem se nakonec rozhodl a koupil ji. Doma jsem si na ní vyzkoušel vše, co jsem se dozvěděl od pana Vyskočila a zjistil, že to opravdu není tak jednoduché, jak jsem si původně představoval. Nakonec jsem to jakž takž dodělal, ale zároveň na mne naléhal kamarád, kdy budu mít pro něj hotovou práci. Po té jsem dokončil i tu mou první „zakázku“ a abych měl jistotu, jel jsem do Prahy.
U pana Vyskočila byla tehdy velice bouřlivá atmosféra, když se dozvěděl, že jsem jej neposlechl. Ale na konec konstatoval: „…Jde to udělat blbě nebo dobře. Toto je naštěstí uděláno dobře…“ . Tím jsem ho přesvědčil, ve Vídni byli spokojeni, jak jsem se později dozvěděl, dali mi na zkoušku bezvýznamný titul, aby si mne prověřili. Nakonec z toho byla dlouhodobější spolupráce a já veškeré tyto zakázky pečlivě s panem Vyskočilem konzultoval a pracoval pod jeho dohledem.
Restaurátorské práce mám mnohem méně, jak té tvůrčí na uměleckých vazbách. Jsou to dva odlišné světy, které nelze dost dobře srovnávat. Pokud mám restaurátorskou zakázku, vždy přerušuji práce na nedokončených vazbách a plně se věnuji jen této problematice. Řekl bych, že to restaurování mám tak trochu jako náhradu za práci na Filmových ateliérech, změna v práci je občas ku prospěchu.
8. Co chystáte v nejbližší budoucnosti?
Plánů mám mnoho a obávám se, že z časových důvodů je budu stíhat velice těžko. Mám delší dobu rozpracován další knižní objekt, na který pan Adolf Born stihl ještě udělat výtvarný návrh, bohužel hotové dílo již nespatří. V posledních letech se též zabývám myšlenkami na tvorbu vlastních bibliofilií, první počin je již zrealizován, další čekají na vhodnou dobu, kdy bude na novou aktivitu dostatek času. V ateliéru mám malý stolní knihtisk a já doufám, že ho brzo plně využiji. Snažím se tvořit stále náročnější vazby, vymýšlím nové a nové techniky, postupy a zdobné prvky, což je na současné výstavě ve všech ohledech vidět.
Bohužel, čím propracovanější vazby vznikají, tím jsou časově náročnější. Už jsem se kdysi zmínil v jiném rozhovoru, že je pro mne nejvzácnější volný čas. Jsem nesmírně rád, že i v dnešní velmi uspěchané době se najdou lidé, kteří mají o hodnotnou knihu v luxusní vazbě zájem a dokážou ocenit kvalitní práci, za což jim patří velký dík.
Děkuji za rozhovor.
RSS články
Facebook
