Fresch Michal Prokop

„Po téhle cestě jsem nejspíš dávno šel.

Už jsem se opil – topil – zapomněl,

ve stejné vestě jsem přeci dávno hrál,

všechno jsem přečet, nebo to sám psal…“

Po téměř jedenácti letech vydal Michal Prokop své fresch CD „Sto roků na cestě“. Pracoval na jeho nahrávání sedm měsíců, hudbu složil sám, přispěli Petr Skoumal s Janem Hrubým. Na texty si počkal u svého „dvorního“ textaře, především však básníka „lichožrouta“, Pavla Šruta a přizval o generaci mladšího redaktora a novináře Jana Lacinu. Vzniklo album stylově rozmanité, od rocku přes soul až k blues, dvanáct skladeb jedna lepší než druhá. Prokopovi táhne sedmdesátka a tak se rozhodl bilancovat, rekapitulovat, škobrtnout o ztracené lásky, mizející přátele, místa, kde mu bylo blaze. Vlastní vzlety i pády ho nezlomily. Jen smutku přibylo.

„Sto roků na cestě někdo je proflákal

sto roků na túře

sto roků on the road

sto roků na krku

a další přibudou

někdo měl taháka

na snadnej život.“

Prokopův hlas, tolik podobný chrapláku Raye Charlese, zůstává stejný. Také muzikanti ze slavné sestavy Framus 5. Vokály, které ho doprovázejí, patří členkám Yellow Sisters Báře Vaculíkové a Léně Yellow. Příjemně ladí a nikam se necpou.

„Někdo je náměstek

někoho živí vztek

někoho pivo

Všední dny v neděli

tak tam jsme dospěli

a pár nás schází.“

Prokop čerpá ze svého života. Zažil slávu na atraktivní scéně populární hudby, kde sesbíral řadu cen. Lehce zakoketoval s politikou, usedl nakrátko ve vládě, má jako výborný překladatel z angličtiny znamenitý přehled a načteno, kulturně-společenskou scénu dobře zná co by moderátor televizního pořadu „Krásný ztráty“. Přesto se vrací do doby svých začátků a zpívá. Písně, které se v rádiích asi hrát nebudou, protože vyžadují od posluchače soustředění. CD vydal ve vlastní produkci.

„A nic se neděje

jen starý naděje

v nulový fázi.“

Gabriel García Marquez by měl jistě velikou radost, kam až jeho magický román „Sto roků samoty“ Michala Prokopa dovedl.