Pohádky

V listopadu loňského roku přineslo nakladatelství Albatros soubor patnácti pohádek s poslední nedokončenou ( u níž své čtenáře a příznivce vyzvalo, aby vymýšleli nový konec) pod názvem „Deoduši – Dospělé pohádky“.

Kdo se začte, jako by zpovzdálí slyšel chraplavý basbaryton autora, důvěrně známý z filmů a písniček, Jana Wericha. Jako jedináček se pohyboval mezi rozvádějícími se manželi po špičkách. Zvykl si mluvit s věcmi, které mu nahrazovaly rodiče, sourozence, kamarády. Už tehdy se klubal zárodek potřeby vyprávět: osobité, dramatické, humorné, poetické příběhy plné fantazie. Láska se stala jedním z Werichových životních i pohádkových témat a v Deoduších ji nechal prožít dvěma basám. Personifikace se stala metodou, jak vypovídat o lidech s nadsázkou a humorem. Z W. A. Mozarta udělal W. A. Pantátu, co složil kantátu. Bajky Povaha, Trest nebo Lev a notes jako by se vracely k Osvobozenému divadlu a písničkám, které tam zazněly. Ze všech jeho úsporných lehkonohých a hravých pohádek čiší nápaditost, originalita, smysl pro humor, nadsázku a metaforu, obdiv k ženám. Vítězí dobro nad zlem, vtip nad hloupostí, statečnost nad zbabělostí. Sečtělý Werich se inspiroval u Ezopa, v Bibli, v židovských pověstech a anekdotách. Sbírka pochází z let 1959-1973 a zůstává pozoruhodně aktuální i dnes. Sestavil ji ve spolupráci s Národním muzeem Ondřej Müller, ilustroval slovenský malíř a grafik Peter Uchnár. A jaký vzkaz posílá Jan Werich?

„Pohádky jsou pro chytrý děti. A pro chytrý dospělý. Protože když jsou dospělí chytří, tak se nestydí za to, je že v nich pořád trochu dítěte“.